Feeds:
Příspěvky
Komentáře

Prvni snih

(zase neni cas, holky se intenzivne uci – nemcinu, neurochirugii, pisou tisice protokolu a snazi se nastudovat kochlearni implantaty – ke vsemu je fotodokumentace, tak snad casem; obzvlast peggy to bere zodpovedne)

Nicmene dnes v noci to konecne prislo a napadl snih. Holky snih miluji. A ja dobrovolne travim v minus 10 hodiny venku, protoze skakat s nima pres zaveje je neskutecna legrace. Obzvlast kdyz clovek zapadne po kolena, lekne se, zarve, holky se taky leknou a v trysku na zapadleho cloveka skoci, nacez je clovek ve snehu po kycle a na sobe ma dva hystericke sarpeje. Nicmene do tohoto stadia mame jeste daleko.

Dnes mi uplne stacilo, ze jsem nebyla prvni, komu podklouzly nohy a valel se na zadech uprostred silnice – prvni neustala zatacku Rachelka a vytrela snih kozichem. I pres toto drobne vitezstvi nad sarpeji hmotou se ale obavam, ze na konci zimy statistiky budou silne svedcit o tom, ze ja jsme ta nejnesikovnejsi.

Hitem letosni zimy ale bude bezkovani. Loni jsem se nakonec neodvazila a bezky neporidila (mozna proto byla zima takova dlouha a bylo tolik snehu), ale letos uz se nezaleknu. V podstate si myslim, ze budeme silna trojka – ja jako vynikajici bezkar a holky jako vubec ne lini, vysoce inteligentni sarpejove. Jsem zvedava. Prozatim se muzou uzavirat sazky, ci bude prvni zlomena noha, popripade kolik tech zlomenych nohou bude!

Bis bald!

Pro změnu se tady nic nestíhá. Nicméně ve zkratce:

  • Poníci jsou již jenom chvíli před sezónním vypráním (nervozita nám tu už visí ve vzduchu, psychicky se na to připravujeme všechny tři).
  • Peggynce slezlo opálení bříška, už ho nemá jako černoušek.
  • Nejnovější hit v našich hrátkách je ležení na posteli a házení míčku o zeď. Ačkoli na začátku holky braly jako velkou legraci to, že se odrazí a musí ho chytit, teď k zábavě stačí ležet a sledovat ho. Do tlamy ho berou pouze v případě, že se jim tam přesně trefím. Nicméně i tak je to zábava na dlouhé hodiny (no jak pro koho, že).

Chtěla jsem ještě přidat video se šikovným pejskem, ale nejde sem vložit. Tak ho asi nepřidám.

Persen Forte

Nějak jsme se s holkama dlouho neozvaly – šarpíkům začal semestr a i čas na spaní se hledá těžko. Zážitků moc není, ale tak abychom to shrnuly:

Minulý víkend jsme využily posledního pěkného počasí a vrhly se na poslední kešku v nejbližším okolí – další skála.

  • počet vyděšených šarpejů provozem na naší vesnické dopravní tepně: 2
  • počet šarpejů snažících se skočit ze skály a ulovit auto jedoucí pod skálou: 1 (který to tak asi mohl být)

  • když máte retardovaného šarpeje, nědeste ho slovy “Peggynko, pojď, nebo ti Ráchelka uteče”. Může se stát, že skončíte pod srázem s naraženou pr.. kostrčí ani nebudete vědět jak – pes vezme čáru a vy s ním. A neretardovaný pakopes se na vás přískoky vrhne a bude vás zachraňovat. Kostrč cítím ještě těď.
  • fotodokumentace chybí – na skále jsme hledaly kešku, šlapaly do exkrementu a snažily se nenechat šarpeje spáchat sebevraždu. Pod skálou jsme chtěly aspoň udělat foto vrcholu, když už vrcholové foto nebylo, ale chcípla baterka.

 

Ulovená zvířata:

  • kočka: 1 ks
  • kočka téměř ulovená: 4 ks
  • ježek: 7 ks
  • myšička: 1 ks

 

Se stresem ze semestru jsme se po dlouhé debatě s holkama rozhodly bojovat persenem. Bylinky nebylinky, běheme 20 minut se zatočila hlava, bouchla do postele a pak už nic nevím. Myolastan to sice nebyl, ale ušlo to. Teď už jenom zjistit, jak moc velké placebo to je. A jak moc si na to člověk může navyknout. Nicméně aktuální rozdělení polštářů ve smečce se mi moc nelíbí.

Zítra se jdu dále vzdělávat v německém jazyce – mám tušení, že holky by na němčinu mohly slyšet lépe než na češtinu. Aspoň Ráchelka by se mohla naučit “lehni”. Peggy to umí, ale děsně u toho nadavává. Což je možná zábavný námět na další video –  jestli bude mít poník výmluvnou náladu. Protože Peggy toho ví hodně o zbytečných povelech a nebojí se říct, co si o nich myslí.

 

Ještě jsem chtěl dopsat vtipnou historku o tom, jak se maminka u voleb prokazovala očkovacím průkazem, ale persen začíná účinkovat. Tak snad jen poznamenám, že šarpíci zatím volit nemůžou. A to je velká chyba.

 

A poníkovy piruety na závěr.

Ptakopysk Perry

Tatínek každé ráno sleduje ptakopyska Perryho. Nápadně mu připomíná Ráchelku.  Z Peggy je teda poník a z Ráchelky bude ptakopysk. Nice.

Po 12 hodinách školy dneska jsem se – hnaná výčitkami svědomí, že holky byly celý den beze mě – vrhla do pet centra a nakoupila tašku buvolích kroužků, tyčinek, botiček a kostiček. A 2 velekosti. Na ty došlo již dnes večer. A zase se ukázalo, jak jsou každá jiná – Ráchelka vyčůraná až za roh a Peggy retardovaná. Výborná kombinace.

Poník radostně zaržál a s kostičkou vyrazil na zahradu (kde jsem ji pak musela potmě hledat, protože se poník vrátil bez ní a zapomněl, kde ji nechal). Ráchelka mezitím svoji pracně čumáčkem zahrabala do polštáře pod krb, a pak jako správná lvice z povzdálí hypnotizovala kořist – poníkovu kostičku, kterou ta si – nic netušíc – v klidu ožužlávala. Došlo na nejhorší – Peggy kousek ukousla a se zavřenýma očima ho zpracovávala. Ráchel na nic nečekala a kostička byla její.

No nezabili byste ji?

Vychechtaná Ráchela

A pak že se psi nesmějou!

Naše první keška

V úterý jsem naše postelové povaleče vytáhla pro historicky první kešku. Vybrala jsem jednu kousíček od domu, zabalila batůžek (dečku, piškotky, misku, pití, foťák a mobil), obula kecky a neohroženě jsme vyrazily.

První zádrhel nastal na okraji satelitu. VESNICKÁ KOMUNIKACE. Aby se holky zase sebevražedně nevrhaly pod projíždějící auta, radši jsme to střihly polem. Je to sice dál, ale zato horší cesta. Zoraná půda holkám moc nejela, ale potkaly jsme pasoucího koníka se spoustou koblížků. Ty se jim naopak líbily převelice. Neohrožene zvládly překonat i příkop u silnice s bodláky a kopřivami, přehopsaly silnici a před námi se objevila bývalá pštrosí farma (ptáci už asi skončili na talíři; osobně tam ale preferuji krávy).

Normálně na farmě už nebydlí pštrosi, ale ovečky. A Ráchelka to moc dobře ví! Divný psy vyhlížela tak usilovně, až si zasekla hlavu v díře v plotě. Vyproštění se naštěstí obešlo bez ztráty uší. Po ovčím zklamání jsme došly ke křížku, kde byla první pauza na pití. Zjistila jsem, že Peggy venku nepije. Peggy venku nechce ani piškotek. A navíc Peggy po přivázání k noze lavičky strašně vyje.

Po občerstvení jsme zaměřily v přístroji kešku a vyrazily jsme vstříc tomu správném dobrodružství – v jedné ruce malý pes, ve druhé velký, ve třetí mobil s kompasem a ve čtvrté foťák. Nebylo to tak jednoduché, jak jsem si myslela. Původně jsem se bála, že psům se na skále nebude líbit, že se budou bát. Jaké bylo mé překvapení, když nahoru šplhaly takovou rychlostí, že jsem na druhém konci vodítka stačila tak tak střídat nohy a snažit se nezakopnout. Problém paradoxně nastal nahoře. Abych to shrnula:

  • Ráchelka je skokan.
  • Peggy taky.

To jsem už podle telefonu byla 15 metrů od cíle. Pot ze mě valil, zuby nehty jsem se snažila psům zabránit ve skoku a matně si vzpomínam, že došlo i na “černé svině”, “pakopsy” a “retardovaná hovada”. Ačkoli recenze na GPS mého poníkatého mobilu nebyly nejrůžovější, o kešku jsem naštěstí vysloveně zakopla.

Výprava (i přes občasné mírné výbuchy vzteku) dopadla vlastně pozitivně. Ani jednoho psa jsem nenechala uvázaného v hlubokém lese a s křikem neutekla. Nicméně jsem se rozhodla, že výpravu pro druhou kešku na druhou skálu si necháme na jiný svátečný den. Přece jen není cílem to poprvé přehnat. Holky i tak spaly celé odpoledne jako zabité. Ani nechrápaly.

Follow

Get every new post delivered to your Inbox.